Recenze: Řekni vlkům, že jsem doma

Název: Řekni vlkům, že jsem doma
Originální název: Tell the Wolves I'm Home
Autor: Carol Rifka Brunt
Rok vydání v ČR: 2014
Nakladatelství: Jota
Počet stran: 424
Anotace: Píše se rok 1987 a June Elbusové je čtrnáct. Uzavřená dívka nemá přátele, a navíc ji v poslední době trápí i odcizený vztah se starší sestrou, se kterou si dříve byly blízké. Nejraději by žila ve středověku, toulala se po lese a poslouchala vlčí vytí. Na celém světě existuje jenom jediný člověk, který jí opravdu rozumí – strýc Finn, uznávaný malíř, její důvěrník a nejlepší kamarád. Jenomže Finn zemře na záhadnou nemoc, jejíž jméno všichni jen šeptají, a dívčin svět se rázem převrátí vzhůru nohama. Román je především příběhem o tom, jak dospět, najít vlastní identitu a vyrovnat se nejen s nejrůznějšími nečekanými situacemi, ale i ztrátami a bolestí, které přináší život. Přečtěte si, co se stane, když se zamilujete do někoho, do koho byste se zamilovat neměli. Pochopíte, že žárlivost a pocity viny dokáží zničit i to nejpevnější přátelství a někdy mají ty nejtragičtější následky.



Čas od času neuškodí dát si oddych od ya, fantasy a scifi. Když jsem viděla obálku knihy Řekni vlkům, že jsem doma, prostě jsem si ji musela přečíst! Důvody jsou hned tři. První důvod - ta obálka je boží. Druhý důvod - je na ní obří čajová konvice. A třetí důvod - má parádní název. Jak málo mi stačí ke štěstí :D

Strach z neznámého je mocný nepřítel lidské humanity. Nacházíme se v osmdesátých letech 20. století, v dobách, kdy pochopení pro homosexuály a jinou barvu kůže bylo ještě v plenkách.
Jako ničivá síla se zemí prohání nemoc, jejíž jméno se raději šeptá. AIDS. Nemoc, která postupně oslabí a nakonec vyřadí z provozu imunitní systém člověka. 

June je třináct a její strýc Finn umírá na aids. Jako by se ten název zachycoval ve větvích stromů, v poryvech vánku, ve slunečních paprscích - šeptavě se vznáší všudypřítomně kolem. AIDS, AIDS, AIDS, nepříjemný jako hadí sykot, při kterém mrazí v zádech. Před Finnovým pohřbem si June všimne muže, který nerozvážně postává před smuteční síní a o kterém Greta, starší sestra June, prohlásí, že je to ten, který zabil Finna. Ten, kdo ho nakazil. Jmenuje se Toby, Finnův tajný přítel, o kterém June nikdy neslyšela. Znala vůbec svého strýce? Kolik ještě je věcí, které o něm nevěděla?

Se strýcem měli vytvořené velmi pevné pouto a June se těžce srovnává s tím, že existoval ještě někdo jiný, kdo byl speciální pro jejího strýce. Aby toho nebylo málo, Greta se začíná chovat divně. Sesterské pouto a přátelství, které mezi dívkami panovalo, jako by zmizelo. Greta se chová neurvale, jako by neměla pochopení pro to, co June prožívá.
 Kdo June zbyl? Zůstala tu na celém světě sama, ona, podivná holka, která miluje středověk. Která ráda chodí do lesů, klidných, tichých lesů, kde je jen ona a její představivost. Ráda si tvoří obrazy, ve kterých se přenáší stovky let zpátky, do jiné doby. Kdo by pro ni měl pochopení? Strýček Finn už tu není.
Jednoho dne se u dveří objeví pošták, který jí předá vzkaz. June s překvapením zjišťuje, že to nebyl nikdo jiný, než Toby. Ve vzkazu jí žádá, jestli by se nemohli setkat. Zvědavost a mučivá touha dozvědět se něco víc o Finnovi June přesvědčí, aby se s Tobym setkala. Přistupuje k němu s nevraživostí a odstupem. Vždyť je to člověk, díky kterému tu Finn už není..
Jenže věci často nejsou takové, jaké se zdají..

,,Myslela jsem na to, kolik druhů lásky existuje. Ani jsem se nemusela namáhat a hned mě napadlo deset druhů. Způsob, jakým rodiče milují své děti, způsob, jakým milujete svoje štěně nebo čokoládovou zmrzlinu nebo domov nebo svou nejoblíbenější knížku nebo sestru. Nebo strýce. Existují tyhle druhy lásky a pak je tu ještě ten další druh. Ta jiná láska. Láska mezi manželi, láska mezi milenci, láska, jakou milujete třeba nějakého herce ve filmu. Ale co když skončíte se špatným druhem lásky? Co když náhodou skončíte s tou druhou láskou - co když někoho milujete a je to opravdu hrozné a nepatřičné a vy to nemůžete říct jediné živé duši na světě?"

Kniha Řekni vlkům, že jsem doma se mi líbila. A to hodně. Můžu říct, že mě vzala za srdce. Není to prvoplánová ždímačka slz. Postavy jsou snadno uvěřitelné, tak reálné. Dá se říct, že June je tak trochu divný patron, ale kdo nebyl v jejím věku? Popravdě, taky jsem běhala po lesích a představovala si jiný svět.. :)
Co můžu říct na Tobyho? Autorka ho vykreslila tak skvěle, že musím říct jedině - ach, to je ňuňáň. Přirovnala bych ho k roztomilému štěněti se smutnýma očima, aspoň takhle na mě ta postava působila.
Příběh byl sice snadno odhadnutelný, to mu však neubralo na kouzle. Autorka kolem linky příběhu zapletla spoustu malých krásných detailů, které upoutají Vaši mysl a odkloní ji od vidiny nenávratně se blížícího konce. 

Příběh přenese do Ameriky, do osmdesátých let, kdy AIDS teprve odhalovalo, jakou je hrozbou pro společnost. Poprvé se objevil v roce 1981 (přesněji 5. June 1981. June? June? :))
Lidé, kteří onemocněli touto nemocí, byli vyčleňováni ze společnosti a zahlcováni předsudky.  V roce 1987 vstoupil v platnost zákon, podle něhož nesměli na území USA cestovat lidé nakažení AIDS. Tento zákon vydržel až do roku 2009 (!).

Kniha nabízí úžasný příběh, který Vás donutí se trochu zamyslet. Nad čím? To už je na každém z Vás. Vtáhne Vás do světa dospívající holky, která ztratila strýce, který jí byl bližší, než by si chtěla přiznat. Musí se vyrovnat s dotěrnými myšlenkami, které v ní vybuchují jako sopka, zchladit lávu emocí, která jí spaluje vnitřnosti a hlavně - musí najít sama sebe a poznat, že není jediná, ve které se mele spoustu problémů.

Rozhodně doporučuji všem, kteří touží po originálním životním příběhu, kteří se nebojí nad kapkou filosofování a neváhají se vyzbrojit pro jistotu kapesníčky :)